Nikdy neřikej nikdy. To je jedno z moudrých českých rčení, které jsem si oblíbil už jako zahraniční vysokoškolak v  Československu. Slýchal jsem ji od pana Lubomíra P., v  jehož bytě jsem si v letech 1988 – 1990 pronajímal pokoj. Byl v důchodu, jakož i jeho manželka. Nazýval jsem je Taťka a Mamka. Moc mi chutnal guláš s knedlíky, na který mě tu a tam zvali.

Měli Škodu 1000 “embéčko” a byt plný plakátů nejnovějších modelů vozů Mercedes-Benz, o nichž pan Luboš pořád snil. Vyprávěl mi, jak mě sveze takovým mercedesem, až padne totalita a on dostáne zpátky svůj majetek.

Přál jsem mu vše dobré, ale o pádu totality a splnění jeho snu jsem měl v  důsledku proklamované neochvějnosti komunismu pochybnosti. V duchu jsem si říkal: To se nikdy nestane.

Ale záhy se vše změnilo a i brněnskými náměstími se v listopadu 1989 neslo volání po svobodě. Jako mladého zahraničního studenta se mě to nemuselo týkat, ale chtěl jsem sledovat, jak se splňují sny podobné snu mého Taťky. Tak jsem též šel ven a procházel se mezi demonstranty.

Padla totalita. Hlavní brněnská třída byla pojmenována po Masarykovi, o němž se předtím nesmělo mluvit. Opustil jsem Československo, ale v roce 1992 se opět vrátil. Našel jsem Luboše s Mamkou. Dostal svoje majetky. Bylo to dojemné setkání. Vzal mě ke garáži, stál tam mercedes. Nikdy neříkej nikdy.

Zůstal jsem žít v této zemi, naučil se lépe jazyk, a zúčastnil se v následujících dvou desetiletích mnoho debat s lidmi po celé republice. Často jsem od nich slyšel, že totalita, nacismus, holokaust, to vše je prý pouze minulostí, nebo se to může stát osudem už jen jiných národů, ale tady v Česku? Už nikdy, říkali. Já jim odpovídal, ať si cení a užívají svobodu, demokracii, mír, otevřenost, a ať je střeží, nikdy ale ať neříkají nikdy. A hlavně, ať je střeží činy, nikoli jen řečmi.

V minulých dnech jsem s hrůzou sledoval dva z nejvyšších představitelů států vzniklých po rozpadu československé federace. Slovenský premiér Robert Fico se zjevným zadostiučiněním konstatoval, že je v jeho zemi monitorován každý muslim – jako kdyby každý z nich musel nutně představovat hrozbu. A druhý den ještě dodal, že pokud někoho zajímají lidská práva, ať se raději vydá na nějakou konferenci o lidských právech. Český prezident se zase postavil doprostřed těch, co by chtěli lidem odebírat občanská práva, nebo je rovnou, pokud vyznávají islám, nacpat do mlýnku a vyrobit z nich masokostní moučku.

Já z celého svého srdce odsuzuji násilí, zejména terorismus, podobně jako lidé v mé české muslimské obci, k níž patřím. Jsou to ohavnosti páchané ve jménu mé víry. Ale s mou vírou ve skutečnosti nemají nic společného.

Jednou z teroristických organizací, které mají na svědomí takové úkrutné zločiny, je nigerijská skupina Boko Haram.

Napadá mě jediná minimální věc, co bych u právě uplynulého listopadového výročí mohl poznamenat, a sice jméno té organizace sarkasticky rozdělit mezi Fica a Zemana. Český prezident má u mně kvůli svému věku a opakovanosti útoků nejen na muslimy přednost. Tak mu dávám první půlku a budu ho nazývat Boko Zeman. A mladšímu slovenskému premiérovi budu říkat Fico Haram.

Střežmě hodnoty, kvůli nimž lidé mrzli na náměstích v listopadu 1989. A tváří v tvář těmto dvěma politikům nezapomínejme, že nikdy nesmíme říkat nikdy.