Při hledání odpovědi na otázku „co se bude dít“ budí režimy ve střední Evropě také zájem amerických novinářů. Pro redaktora The Atlantic Davida Fruma je Maďarsko příkladem autoritářského režimu nového typu, který není založen ani tak na ideologii, jako spíše na chamtivosti elit. Právě v orbánovském Maďarsku, Kaczyńského Polsku a dalších režimech hledá Frum vzorce, podle kterých by se mohl v blízké budoucnosti chovat i Donald Trump. Byť poměry v České republice nejsou zatím s Polskem či Maďarskem srovnatelné, k visegrádskému odporu vůči uprchlickým kvótám se Česká republika přidala ochotně. A hlavně není jasné, co bude dělat Andrej Babiš, pokud – nebo spíš až – se stane premiérem.

Postfašistický region

Středoevropskou směs autoritářství, tvrdého asociálního kapitalismu a formálního pojetí demokracie nazval už před deseti lety maďarský filosof Gáspár Miklós Tamás postfašismem. „Fašismus charakterizuje upírání občanských práv některým skupinám obyvatel, což se děje i dnes,“ řekl Tamás nedávno pro Český rozhlas a jako příklad uvedl kriminalizaci bezdomovectví v Budapešti. Sám Tamás zdůrazňuje, že termín postfašismus se týká celkového směřování společnosti. Jednotliví politici nebo politické strany a hnutí tedy nemusí být fašistické nebo „postfašistické“, aby se společnost posunovala směrem k tomu, co Tamás postfašismem míní. Koneckonců označit Zemana, Babiše nebo Václava Klause mladšího za fašisty je možná lákavé, ale nedává to smysl. Pro současnou vlnu politiky ustupující od liberálních hodnot zatím uspokojivé pojmenování neexistuje. Každopádně ultrapravičáctví (vypjatý nacionalismus, kulturní konzervatismus a sociální darwinismus) je jen jednou složkou tohoto trendu. A u Babiše tou nejméně výraznou.

Když se o MF Dnes mluví jako o stranickém tisku, je to optimistický popis situace. Noviny patří Babišovi, nikoli hnutí ANO. Při jakémkoli – byť nepravděpodobném – větším rozporu uvnitř hnutí by hrály ve prospěch Babiše.

Babišův nacionalismus, pokud se vůbec dá o něčem takovém mluvit, je značně rezervovaný a zdůrazňuje spíš hrdost na českou pracovitost a šikovnost. V antiuprchlických výrocích patří v rámci české politiky Babiš tak někam doprostřed, v době vrcholícího mediálního zájmu o migranty neváhal v rozhovoru pro MF Dnes opakovat konspirační teorii o umělém importu levicových voličů do Evropy, ale nikdy vehementně nevyzýval k zadrátování českých hranic ani k vystoupení z EU (což nedělají ani Kaczyński nebo Orbán, kteří podobně jako Babiš na EU oceňují penězovod směrem na chudší Východ). Totéž co o Babišově postoji k uprchlíkům se dá říci o jeho anticiganismu – byť jeho výroky o Letech byly stejně děsivé jako tupé, rozhodně z boje proti Romům neudělal svoji politickou agendu. Verbální nebo jiné útoky proti LGBT, které slyšíme výrazně například z Polska, u něj chybí úplně. Babišovo úsloví „všechno je o tom, jestli (politici) umí řídit nebo rozhodovat“ nezní jako slova fašisty (ani antifašisty). Babiš není představitelem „konzervativní revoluce“, v blížících se francouzských prezidentských volbách přeje středovému kandidátovi a bývalému bankéři Macronovi, nikoliv ultrapravicové Le Penové, kterou podporují Orbán, Kaczyński nebo oba Václavové Klausové.

Rozšíření mediálního pole

V čem se Babiš našim středoevropským autoritářským sousedům nebo Trumpovi podobá, jsou především metody, které vyžadují vlastní mocenské centrum – tedy především vlastnictví médií nebo alespoň vliv nad nimi. V Polsku se Kaczyński může opřít o katolickou církev a její vliv, včetně sympatizujících ultrakonzervativních médií jako Radio Maryja nebo vlastní vysoké školy pro budoucí novináře. Tuto vlivovou strukturu nakloněnou Právu a spravedlnosti měl Kaczyński k dispozici ještě předtím, než zvítězil ve volbách a začal si podrobovat i státní televizi. V Maďarsku Orbánův Fidész vytvořil strukturu klientelistických sítí propojující státní, stranické a podnikatelské struktury. Ty vychylují mocenskou rovnováhu směrem k Orbánovi a zásadně ovlivňují jeho mediální obraz. Babiš se může opřít o jednu z největších tuzemských firem, která do holdingu těsně před volbami pojala i největší vydavatelský dům v zemi. Na šéfredaktorské pozice svých novin dosadil profesionálního loajalistu Jaroslava Plesla (MF Dnes) a svého kamaráda Istvána Léka (Lidové noviny). První z nich otevřeně sympatizuje s Trumpem, druhý s Orbánem.

Babiš se v Trumpově stylu pustil do boje s Českou televizí, když nechal na svůj profil napsat, že proti němu moderátor Moravec spolu s Petrem Gazdíkem „ladí noty“, a zopakoval to i na tiskové konferenci. Dřív si stěžoval na údajně zkorumpované redaktory Reportérů ČT, kteří o něm pořád něco natáčejí. Česká televize jako veřejnoprávní, tedy aspoň částečně na kapitálu i politicích nezávislé médium je logický terč, pokud chce Babiš v Česku budovat svoji hegemonii. Obdoby české veřejnoprávní televize patřily v Maďarsku a Polsku mezi první cíle, a třebaže jsou Babišovy mediální útoky co do intenzity nesrovnatelné s Trumpovým tažením proti liberálním mediálním elitám nebo s oslabováním nezávislosti veřejných televizí, už teď ukazuje, že mu tato strategie není cizí.

Na rozdíl od Trumpa nebo polské pravice Babiš nevyužívá propagandu konspiračních webů inklinujících k ultrapravici. I když existence těchto serverů může mít i na Babiše nepřímý vliv, jejich agenda proniká do českého mainstreamu skrze jiné politiky a politické strany. Ani vycházející hvězda ODS Václav Klaus mladší neváhal sdílet fake fotku z íránského mistrovství světa v šachách a sympatie řady komunistů, křesťanských demokratů i členů ANO a ČSSD vůči konspiračním teoriím šířeným těmito weby, navíc často spojené s obdivem k současným autoritářům jako Trump, Orbán nebo Putin, jsou dobře známé. Babišova mediální základna ve srovnání s konspiračními weby stojí na serióznější žurnalistice.

Proponent Babiš

Časté personifikování „ohrožení demokracie“ do osoby Andreje Babiše vyvolává dojem, že kdyby nebylo Babiše jako „chyby v Matrixu“, naše demokracie by byla v pořádku a snad i vzkvétala. Jenže ona by nevzkvétala. Vyčerpání postkomunistického vyprávění o návratu do Evropy a jeho dopady na politiku vidíme ve všech zemích střední Evropy. Směřování Maďarska, Slovenska, Polska a Česka k novým formám autoritářství má hodně společných znaků a ve zbývajících třech zemích Visegrádu se obejdou i bez výstředních miliardářů. A nedá se říct, že by výsledky byly lepší. Chápání Babiše jako ztělesněného (jediného) nebezpečí pro demokracii do jisté míry koresponduje s tím, co o sobě říká on sám. I Babiš se označuje za chybu v zavedeném politickém systému, kdy se u vlády střídaly dvě party nenapravitelných korupčníků sloužících jedné velké partě zlodějů. A teprve on prý tento systém narušil.

Babiš získává moc v zemi, která směřuje přibližně k tomu, co Tamás nazývá postfašismus. Na tomto kurzu Babiš v zásadě nic měnit nehodlá. Ani ho to nejspíš nezajímá. Není přítel demokracie, ale ani její (ideologický) nepřítel. To se odráží v paradoxu, že Babiš spojuje liberální i antiliberální postoje současné společnosti. V roce 2013 ještě považoval za důležité obklopit se lidmi, jako jsou Jiří Zlatuška, Martin Komárek nebo Martin Stropnický, spojovaní s tím, čemu se mezitím začalo říkat „pražská kavárna“. V kampani v roce 2013 Babiš rád mluvil o knížce Erika Taberyho Vládneme, nerušit, která mapuje korupční prostředí období opoziční smlouvy. On i jeho nejbližší spolupracovníci neváhali srovnávat hnutí ANO s Občanským fórem. Ještě v roce 2014 podpořil Babiš svou návštěvou kolektiv na Klinice. O dva roky později už Babiš po pročtení Benjamina Kurase v rozhovoru pro MF Dnes fantazíroval o spikleneckých teoriích. V dokumentu Víta Klusáka se vyznával z obdivu k Orbánovi. Vzorem pro jeho kampaň přestal být Obama. Stal se jím Trump.

Nejpodstatnější rozdíl mezi Babišem a středoevropskými lídry Ficem, Orbánem a Kaczyńským je v tom, že Babiš nepochází zevnitř politické třídy, která se formovala v devadesátých letech. Z toho čerpá velkou část legitimity i podpory a i kvůli tomu nepotřebuje tolik nacionalismu a odporu k „liberálním elitám“. Naopak například ministr spravedlnosti Pelikán je nenáviděný podobnými lidmi a stejně intenzivně, jako byl ministr pro lidská práva Jiří Dientsbier. Babiš má však na rozdíl od Sobotky ve své straně takovou sílu, aby si jeho setrvání v úřadě bez problémů obhájil.

Příběh Trumpova nebo Babišova úspěchu není pohádka o chuďasech, kteří vlastní pílí a nápady vystoupali nahoru. Jsou to příběhy tvrdých pragmatiků, kteří „vědí, jak na to“ a v dané době se uměli zorientovat. Poukazování na tuto skutečnost ale není tím, co by je mohlo politicky ohrozit. Babišova voličská podpora nestojí na idealizaci jeho zbohatnutí. Klasické „ten už nepotřebuje krást“ se neptá, odkud peníze pocházejí, jen konstatuje současný stav. A existuje i méně známé heslo o Babišovi: „bastard, ale náš“. Lepší jeden jakž takž slušný zloděj a tvrďák, co se vyzná, než vláda desítek kmotrů – tak by se dala charakterizovat pragmatická volba stovek tisíců lidí. Babiš sice nebyl do roku 2013 politik, ale byl součástí nejužší elity v zemi. Jeho zázračné zbohatnutí v devadesátých letech přitom přímo souvisí s jeho pozicí ve strukturách normalizačního režimu.

Nejisté vyhlídky

Pokud v Maďarsku mají tvrdého nacionalistu, v Polsku ultrakonzervativního katolíka a na Slovensku sociálního národovce, může se Andrej Babiš jevit ještě jako výhra. Jenže nová mocenská asymetrie se naplno projeví až ve chvíli, kdy bude Babiš premiérem – navíc s přátelskými vztahy se Zemanem.

Tak mocného premiéra Česká republika za dobu své samostatné existence ještě neměla. Jeho postavení ve straně je řádově neotřesitelnější než Klausovo v nejlepších letech ODS. I když česká média byla dlouhé roky orientovaná pravicově, šlo vždy o ideologické souznění novinářů s politiky. Když se ale v současnosti o MF Dnes mluví jako o stranickém tisku, je to optimistický popis situace. Noviny patří Babišovi, nikoli hnutí ANO. Při jakémkoli – byť nepravděpodobném – větším rozporu uvnitř hnutí by hrály ve prospěch Babiše. Averzi k České televizi sdílí Babiš se svým spojencem Zemanem a není jasné, jak dlouho se udrží její nezávislost aspoň v takové podobě, jaká je dnes.

Po dosažení premiérského křesla se definitivně vyčerpá Babišův étos nepolitika bojujícího proti korupci. Pro Babiše charakteristické mediální útoky ztratí svůj nejčastější cíl. Řídit stát jako firmu a nezdržovat se zbytečnostmi jako mediální a parlamentní kritikou je Babišova několikrát deklarovaná ambice. Rétorika efektivity může v některých oblastech souznít s ofenzivou proti „neomarxistům“ všeho druhu a „přeháněním s lidskými právy“. Stejně jako Babišovi dříve dobře posloužila agenda neziskovek jako Rekonstrukce státu, při útoku na budoucí opozici mu stejně dobře může posloužit agenda ultrapravicová, která ale nepřesáhne vkus spíše pasivních voličů ANO. To ale platí jen v případě dalšího vzestupu ultrapravicové demagogie v Evropě a s ním souběžného růstu domácí poptávky po militantnějším přístupu k menšinám a uprchlíkům. Samo hnutí ANO – co se týče marketingové komunikace – se podobným směrem zatím nikdy nevydalo. Pořád ještě se zaměřuje v první řadě na zlepšování technokratického fungování státu v projektech jako „Chceme lepší Česko“ a nemobilizuje žádným nacionalistickým ani jinak typicky politickým způsobem.