Demokratické noviny
Dukova zemanovská mše
Categories: General

Kardinál Duka, nejvýše postavený hodnostář římskokatolické církve u nás, potvrdil svou mší za Miloše Zemana snahu propojovat státní moc a náboženství.

duka zeman
Hned na úvod je třeba malého upřesnění: sloužit mši za živého člověka v římskokatolické tradici není možné. Mše se slouží za zesnulé, živý člověk může být v rámci mše zmíněn v přímluvných modlitbách, nicméně ani pak nejde o mši za něj. Mše, kterou v Lánech 20. listopadu odsloužil Dominik Duka, nebyla „mší za Miloše Zemana“. Formulaci, které se všichni věřící katolíci a katoličky s ohledem na kontext patrně musí zasmát, ovšem nešíří jen média, ale i Zemanův mluvčí Ovčáček. Jakou mši ale Duka tedy v Lánech sloužil? Podle oficiálního vyjádření Arcibiskupství pražského měly být ústředními tématy mše modlitby „za svornost v naší zemi“ a prezidentovo zdraví. Problematických rovin je zde hned několik – zvlášť pokud celou akci vnímáme s ohledem na další aktivity Dominika Duky na jedné straně a prezidenta na straně druhé.

Svorní autoritáři

Člověka, který trochu zná poměry v římskokatolické církvi v České republice, především zamrazí z Dukova volání po svornosti a jednotě. Jednoty, kterou římskokatolická církev obecně považuje za jednu ze svých ústředních hodnot, se v české římskokatolické církvi dosahuje systematickým umlčováním, zastrašováním a zneviditelňováním lidí s jiným názorem. Vynikajícímu teologovi a oblíbenému učiteli na Katolické teologické fakultě Jaroslavu Lormanovi bylo například na Dukovo přání znemožněno na fakultě nadále učit. Především proto, že se organizačně podílel na malé – a z hlediska katolického zcela nezávadné – části doprovodného programu festivalu Prague Pride. O mnoha věcech se jednoduše nesmí mluvit ani psát, a pokud to někdo zkusí, dosáhnou na něj prsty církevních autorit a neujde trestu. Dukovi jsou zcela jednoznačně blízké autoritářské způsoby, a volá-li po svornosti v zemi, nemohu se ubránit podezření, čím by taková svornost měla být vykoupena.

Není jasné, zda se Dukovi prostě líbí idea blízkosti trůnu a oltáře, anebo uvažuje pragmatičtěji a nadstandardně dobrými vztahy s prezidentem si chce pojistit majetek v areálu Pražského hradu.

Další problém představuje Dukova láska ke státní moci a jeho dlouhodobá snaha být vnímán jako součást oficiálního státního establishmentu. V zemi, která nemá státní náboženství a kde se k římskokatolické církvi hlásí přibližně 10 procent obyvatel, je prostor, který si Duka při nejrůznějších příležitostech vydobývá, naprosto neadekvátní. Jako příklad poslouží státní pohřeb prezidenta Václava Havla, který celý naprosto automaticky proběhl v režii římskokatolické církve, ačkoli se k ní sám Havel nehlásil. S bývalým prezidentem Klausem si byl Duka v době jeho úřadování na Hradě velmi blízký a ještě na začátku letošního roku se v pořadu České televize Společný výslech přátelsky předháněli, kdo je konzervativnější. O současném prezidentovi, který se netají svým ateismem, Duka mluví jako o „pokřtěném a biřmovaném katolíkovi“ a drží se jej stejně těsně jako předtím Klause. Samozřejmě není jasné, zda se Dukovi prostě líbí idea blízkosti trůnu a oltáře, tedy úzkého vztahu církevní a státní moci, který můžeme pozorovat například v Rusku, anebo uvažuje pragmatičtěji a nadstandardně dobrými vztahy s prezidentem si chce pojistit majetek v areálu Pražského hradu.

Duka na straně nenávisti

Posledním – a nejkritičtějším – aspektem je načasování celé akce. Setkání Duky a Zemana v Lánech bylo podle Arcibiskupství pražského naplánováno několik měsíců dopředu. Tím se Arcibiskupství brání nařčení, že by Dukova mše měla něco společného s událostmi letošního 17. listopadu. Předem naplánované setkání lze ovšem vždy zrušit. Pokud Duka slouží mši za svornost v zemi a prezidentovo zdraví bezprostředně poté, co Zeman na Albertově promluvil na akci pořádané předními islamofobními a fašizujícími spolky, které stovkám lidí fakticky znemožnily připomenout si významné výročí, jasně se tím hlásí k Zemanově rétorice a přitakává nenávisti, kterou Zeman a zmíněná hnutí ve společnosti podporují. Má toto skutečně být role křesťanského duchovního? Pro kontext: když v Německu hnutí PEGIDA několikrát uspořádalo demonstraci v blízkosti většího kostela, mimo jiné v Drážďanech, zněly během akce kostelní zvony tak, aby nenávistné projevy nebylo slyšet. Katolické farnosti i evangelické sbory v Německu pomáhají lidem na útěku i navzdory státu, který institut církevního azylu odmítá. Papež František vyzývá k otevřenosti vůči uprchlíkům a ve Spojených státech Jim Wallis, evangelikální duchovní a spirituální poradce prezidenta Obamy, mobilizuje křesťany k bojkotu všech politiků odmítajících větší otevřenost v otázce imigrace bez ohledu na význam jejich úřadu a stranickou příslušnost.

Ve stejné době se Dominik Duka nadšeně přidává k nenávistným hlasům, snad v naději, že se společnost z odporu k islámu přimkne ke katolicismu. Sama Dukova identifikace s establishmentem by naprosto nepřijatelná být nemusela. Ovšem ve světle toho, o jaký establishment, v jaké situaci a v jaké době se Duka v rozporu se základními křesťansko-humanistickými principy rozhodl opírat, vnímám jeho mši v Lánech jako velmi varovné znamení.

Comments are closed.