Chvála produktivismu

Bylo tedy vše ostatní v pořádku? Prezident si vzpomněl na blaho národa i na chudé a představil svou vizi budoucnosti českého sociálního státu inspirovanou skandinávským modelem. Jenže výroky, kterými se hlásil k sociálnímu státu, vůbec neznamenají, že se Zeman hlásí k levici založené na principu solidarity. Zeman totiž pokračoval slovy: „Věřím, že ti, kdo opravdu chtějí pracovat, svoji práci najdou. To ovšem neplatí pro ty, kdo práci odmítají, aniž by k tomu měli vážné zdravotní důvody. Podporuji růst minimální mzdy, ale nepodporuji růst sociálních dávek, protože se domnívám, že právě nůžky rozevírající se mezi minimální mzdou a sociálními dávkami mají lidi nutit k užitečné a v budoucnosti i dobře placené práci. Kromě toho některé sociální dávky jsou naprosto nesmyslné. Například státní příspěvek na bydlení jenom vytvořil ubytovny a obchod s chudobou.“

Místo solidarity, která je základem sociální a levicové politiky, Zeman vykresluje vyloučené a chudé osoby jako ty, kteří „nás“ neúměrně zatěžují.

Tenhle přístup by se dal shrnout termínem, který zcela příznačně nepřísluší levici, ale popisoval se jím směr pravicového populismu. Produktivismus jako ideologický narativ míří na „produktivní třídu“ a dá se shrnout českým pořekadlem „kdo nepracuje, ať nejí“. Za nepřátele „produktivní třídy“ označuje nejen ekonomickou elitu, ale i sociálně slabé, kteří v rámci sociálních programů „zneužívají“ výsledky práce ostatních. Tento nebezpečný pohled se plíživě šíří celou českou levicí a Zeman je jen jeho výraznou tváří. Není to ale ani v nejmenším pohled levicový. Tisícovky mužů a žen, často před důchodem, žijí v ubytovnách a nikdo je dlouhodobě nezaměstná. Bez příspěvku na bydlení by zůstaly na ulici. Prezident má sice pravdu, že doplatek na bydlení podporuje obchod s chudobou, ale jako popularizátor skandinávského sociálního státu by měl lobbovat za důstojné sociální bydlení. Jenomže místo toho předvádí skandinávské mlžení.

Solidarita exkluze

Prezentování „neproduktivních lidí“ jako nepřítele „produktivní třídy“ patří do repertoáru pravicového populismu, který vede ke kanalizaci hněvu směrem k chudým a vyčleněným, protože ani produktivní občané nemají moc proti „těm nahoře“ zakročit. Výsledkem je další redukování sociálního státu, ne jeho zachování a rozšiřování. Zeman sám sebe usvědčuje z levicové lži a populismu, když poukáže na „ty nahoře“ pro obcházení daní a dobývání renty z veřejných rozpočtů, ale rychle se obrací dolů, k těm, „kdo práci odmítají“. Místo solidarity, která je základem sociální a levicové politiky, vykresluje vyloučené a chudé osoby jako ty, kteří „nás“ neúměrně zatěžují. Takový argument vyznívá zcela prázdně – pomíjí totiž životy tisíců lidí, kteří v předdůchodovém věku těžko shánějí práci i při snižující se míře nezaměstnanosti. Zapomíná na tisíce obyvatel vyloučených lokalit a zapomíná na situaci matek samoživitelek, mladistvých lidí opouštějících dětské domovy, anebo lidí, kteří se v důsledku nemoci či traumatu dostali na ulici. Stejně jako různé jiné příspěvky a sociální dávky, je doplatek na bydlení často jediným důvodem, proč mnozí nedopadli na úplné dno.

Pokud je prezident takovým příznivcem skandinávského sociálního státu, jak tvrdí, měl by vědět, že nechat spadnout lidi na dno je neekonomické. A pokud by prezident byl prezidentem levicovým, věděl by, že je to také nesolidární a nehumánní. Místo toho se nám dostalo Zemanova přiznání, že mu nejde jen o vyloučení uprchlíků ze země, ale že odmítá i některé české občany. Zeman hlásá solidaritu exkluze. Vyčlenění jak nacionální, tak třídní. Chudí a nezaměstnatelní si v jeho očích solidaritu nezasluhují. Otázkou zůstává, kdo je vlastně Zeman. Nacionální socialista? Národní socialista? Pravicový populista? Konzervativec? Schizofrenní levičák? Anebo pomatenec, který si špatně nastudoval sociální politiku?