Policie stále pátrá po pachatelích sobotního útoku na Kliniku. Její postup ale vzbuzuje mnoho otázek.
Náš dům včera hořel. Zapálili ho lidé, kteří rozbili okna dlažebními kostkami omotanými zapáleným hadrem. Přes sklo viděli, že jsou v něm lidé. Lidé, kteří nevěděli, že za oknem číhá dav – pravděpodobně těch, kteří se sami kriticky vyjadřují k fundamentalistům a teroristům. To oni včera spáchali „teroristický čin“ a mnoho dalších je veřejně chválí a vyzývá k dalším podobným akcím.
Na místě činu
Usínám „na místě činu“ a myslím na svého kamaráda ve vězení, kterému hrozí doživotí za Molotov, který ani nehodil (viz operace Fénix). Usínám a myslím na to, proč policie dav dvaceti zakuklených lidí nepozatýkala po napadení nahlášeného průvodu. Kde byla, když tentýž dav honil mé kamarády a kamarádky na hlavním nádraží se slovy „Až vás chytneme, tak vás zabijeme“? Neptám se vlastně, kde byla policie, ptám se, proč útočníci tak svorně poslouchali policistu v civilu. A kdo zařídil, aby policie měla všude jinde něco na práci, že si nevšimla dvacetihlavého davu napadajícího mé přátele a přítelkyně.
Mé kamarádky a kamarádi obchází náš dům, protože nevíme, koho dalšího napadne hodit sem zápalnou lahev. Pomáháme si a chráníme se sami. Protože policie chrání jiné lidi.
Kam se dívaly policejní a městské kamery, když útočníci přicházeli se svojí výbavičkou k našemu domu? Čí oči se zavřely před lidmi zapalujícími hadr, který o pár vteřin později zapálil náš dům? A jaká noha sešlapávala pedál tak laxně, že trvalo dvacet minut, než se objevila u Kliniky policejní hlídka? V Praze jsou stovky kamer, policisté mají kamery na uniformách, dodávkách, mají vrtulník, z něhož si můžete přiblížit obličej kohokoli v davu. Mají techniku amerických seriálů, a přesto se stane, že po Praze pobíhá dvacetičlenná skupina „nácků“ a nikdo je nechytí. Neptám se vlastně, čí oči to byly. Viděla jsem slušné Čechy, kteří vyzývají k vraždám, viděla jsem, jak si před Pražským hradem podávají ruce s příslušníky české policie. Viděla jsem, jak si lidé s plackami neonacistů a uniformovaní strážníci na Klárově mávali.
Žádné prý. Bylo to doopravdy
Média píší „prý“ a „údajně“. Já viděla rozbitá okna a spálené věci. To není žádné prý. Je to doopravdy. Náš dům hořel a zapálili ho lidé. Mají jména a tváře a nepřišli jen tak odnikud. Dnes v noci si někde pochvalně plácali po zádech, s dalšími rasisty, snad s představiteli xenofobních organizací, s pár kamarády od policie. Možná se ženou, která mi na Malostranském náměstí na otázku „Jaké to je tolik nenávidět lidi?“ odpověděla: „Je to skvělý!“
Mé kamarádky a kamarádi obchází náš dům, protože nevíme, koho dalšího napadne hodit sem zápalnou lahev. Pomáháme si a chráníme se sami. Protože policie chrání jiné lidi. Usínám a přemýšlím, kolik z těch zakuklených lidí, které policie nikdy nedopadne, byli lidé napojení na xenofobní skupiny, které dnes demonstrovaly po Praze. Přemýšlím, kde a jak dlouho plánovali tenhle útok. A co asi cítili, když se rozhodli pokusit se tu někoho zabít? Co jim běželo hlavou, když narazili na odpor a dali se na útěk? A jací jsou lidé, kteří chtějí, aby náš dům lehl popelem a přejí nám na sociálních sítích smrt, aniž by se nám kdy podívali do tváře?
Usínám v domě, který jsme uklidili od zbytků střepů. Zatloukli jsme okna před větrem i nevítanou noční návštěvou. Usínám v domě, který hořel a my ho oživili během hodiny. Lidé si povídali na chodbách, drželi hlídky, zpívali, psali vyjádření, organizovali solidární akci, komunikovali s médii. Nedovedla jsem si představit, že tu strávím tuhle noc. Díky lidem, kteří nás podporují, tu usínám, cítím se v bezpečí a přemýšlím, jestli se někdy dozvíme, kdo naplánoval a řídil tuhle podivnou skupinu dvaceti zakuklených bijců, a jestli budou média rámovat tenhle útok jako „terorismus“ nebo jako „údajný útok, při kterém PEXáci jen očoudili stěny“.
Autorka je dokumentaristka.