Vedle Slovenska je Česká republika podle publikace OECD trvale jednou ze zemí s nejnižšími výdaji na školství. V Evropské unii se můžeme srovnávat jen s dalšími postkomunistickými zeměmi, jako jsou Maďarsko nebo Polsko, které při přechodu k liberální demokracii rovněž odmítly dostatečně investovat do vzdělání. Politici odsunuli vzdělání na třetí kolej a slabí ministři školství nebyli schopni prosadit potřebné navýšení rozpočtu.

Nevzdělanost jako podhoubí manipulace

Stav školství se projevuje na úrovni veřejné debaty a fungování samotných politických režimů, které se v těchto zemích rychle proměňují v neliberální karikatury demokracie. Chybí v nich informovaní a sebevědomí občané a občanky, schopní kritické orientace ve složitých politických tématech. Prostor k mocenskému vzestupu pak dostávají autoritářští oportunisté a xenofobové. Právě na základě tlaku, o který se slovenští zaměstnanci ve školství snaží, konečně začala i veřejná diskuse, jejíž výsledkem může být také proměna systému pro potřeby současného století. Školství by po takové proměně mohlo vytvořit prostředí, z něhož by přicházeli mladí lidé podporující interkulturní dialog a ochotní se odpovědně a aktivně podílet na záležitostech veřejného zájmu.

Na základní, střední a neuniverzitní vyšší vzdělání vydává český stát pouze 2,8 procenta HDP, což je hluboce pod průměrem OECD (3,7 procenta); méně dává už jen Slovensko, Maďarsko, Indonésie a Rusko. Učitelky a učitelé na základních školách mají poloviční platy oproti stejně vzdělaným vrstevníkům, kteří vykonávají jinou profesi, což je nejhorší poměr ze všech zemí OECD. Mzdy středoškolských a gymnaziálních kantorů a kantorek se také nemohou rovnat ostatním stejně kvalifikovaným profesím, horší poměr platů je už jen v Maďarsku. Průměrný plat učitelů a učitelek nedosahuje ani poloviny průměru OECD, mzdy ve školství jsou nižší opět jen na Slovensku, v Polsku, Maďarsku a Kolumbii.

Pětasedmdesátiprocentní podíl žen mezi učiteli ve všech úrovních vzdělávání je jeden z nejvyšších mezi srovnávanými zeměmi. Špatně financované školství proto významně přispívá k navyšování příjmových nerovností na základě genderu. Alarmujícím projevem stavu školství je také to, že 71 procent osob ve věku 25 až 34 let má stejné vzdělání jako jejich rodiče. To je vůbec nejvyšší podíl mezi zeměmi OECD, kde je to v průměru 52 procent. Vzdělávací systém přestává plnit jednu ze svých důležitých funkcí sociálního výtahu a stává se naopak dalším nástrojem k reprodukování nerovností napříč generacemi.

Když stát selhává v poskytování příležitostí vymanit se z pasti chudoby a nevzdělanosti, určuje budoucnost mladých lidí především rodinné zázemí. S úpadkem veřejných škol posílají privilegovaní samozřejmě stále častěji své ratolesti do kvalitnějších soukromých institucí, čímž okolo nich nafukují téměř neprostupné sociální bubliny. Prohlubující se propasti mezi lidmi a uzavírání se do nesouměřitelných světů vedou ke vzájemnému nepochopení a rozklížení společenských vazeb. V puklinách se usazuje frustrace a nenávist, ze které se živí pro demokracii nebezpeční politici jako Andrej Babiš, Jarosław Kaczyński, Robert Fico nebo Viktor Orbán.

A co Češi?

Je těžké věřit, že katastrofální výdaje na školství jsou jenom výsledkem soustavného diletantismu politiků od devadesátých let, a ne vědomě prosazovanou strategií, jak Českou republiku udržovat v pozici zásobárny levné pracovní síly. Tento pesimistický výklad však podporují v evropském srovnání bídné průměrné i minimální mzdy. Stejný trend se bohužel týká i ostatních zemí středovýchodní Evropy, které jdou společně v již nechvalně známém visegrádském spolku vstříc mezinárodněpolitické izolaci a klientelistickým kvaziautoritářským režimům.

Pracovnice a pracovníci ve školství si na podmínky zvykají jako pomalu vařená žába a často se spokojí s dílčími ústupky či úspěchy, když se podaří urvat na vzdělávání o pár milionů navíc. Mizerný celkový stav, který popisuje publikace OECD, se ale nezlepší, dokud se nezačnou aktivně organizovat a spolupracovat na změně – stávka by byla pouze prvním krokem k tomu, aby si politická reprezentace i celá společnost uvědomila nenahraditelnou hodnotu veřejného školství.

Jak ostatně zaznělo i na poslední Bratislavské stávce: „Nie len táto, viaceré vlády sa na nás vykašľali. A práve preto, že učitelia sú ticho, tak sú čoraz smelšie. Smelšie a arogantnejšie voči učiteľom.“

Na demonstraci organizované stávkovým výborem Iniciatíva slovenských učiteľov, která se odehrávala, podobně jako solidární akce v Brně, minulou středu, vyjádřilo odhadem tisíc lidí z celého Slovenska svou nespokojenost i solidaritu se stávkujícími učiteli mateřských, základních a středních škol.

Právě solidarita, která prolíná regiony či školní stupně v každodenních stávkách po celém Slovensku, vytváří potřebný tlak na vládu a konkrétně pak jejího předsedu a ministra školství, kteří stále odmítají řešit požadavky učitelů konkrétními kroky. Politici se odvolávají na nízkou podporu společnosti, případně na uzavření legislativního procesu do nových parlamentních voleb, které proběhnou první březnový víkend.

Slogan „Začněme řešit především školství!“ dokládá, že slovenská učitelská stávka a její podpora jsou namístě. Nikdo by se navíc nemohl divit, kdyby se dříve nebo později přidali i čeští učitelé. Situace v českém školství se totiž od té slovenské příliš neliší.