Demokratické noviny
Pošťáci chtějí zůstat pošťáky
Categories: General

V centru Prahy proběhl pondělí 22.2. skromný protest pošťáků. Vzbudil jistý zájem médií, ale reakce zástupců vedení ukázala aroganci a pohrdání problémy zaměstnanců.

postaci
„Pošťák není pojišťovák,“ znělo jedno z hesel na piketách. Pracovat na poště dnes kromě běžné pošťácké práce obnáší (nedobrovolně) poskytovat také služby pojišťováka, podomního prodejce a distributora reklamních tiskovin. A právě tato práce navíc je hlavní příčinou nespokojenosti zaměstnanců pošty. Jedna z demonstrujících listonošek popsala, že pokud má stihnout svoji práci během pracovní doby, nemá šanci stihnout i roznos komerčních letáků s nabídkami slev. Na demonstraci s ní přijel i její syn, který se učí na automechanika, a když má čas, chodí mámě pomáhat na poštu. Zadarmo. Stejně to podle něj dělá řada dalších listonošek a listonošů, protože jinak se práce prakticky nedá stihnout. Když začala pošta vyžadovat roznos reklamy, za každý leták dostávaly listonošky extra peníze. Časem se však systém změnil a dnes je roznos povinností, jejíž nesplnění naopak znamená srážku ze mzdy.

Pošta není banka

Nejvíce se ale mluví o prodeji pojištění a losů na přepážkách pošt. Pro zaměstnance to znamená nedobrovolnou účast na pyramidovém systému prodeje pojištění. Kdo neprodá, nedostane celou mzdu, což je patnáct tisíc korun a málokdo si může dovolit o její část přijít. Účastníci pyramidových systémů prodeje, pomocí kterého se obchoduje s finančními produkty, které nikdo nepotřebuje, obvykle začínají tak, že první smlouvy dají podepsat příbuzným. Stejnou strategii musí uplatňovat i zaměstnanci pošty, někteří navíc prodávají po známých losy.

Pošty byly v 19. století budovány jako jeden z pilířů infrastruktury, a ne jako korporace, která se spíše než doručováním zásilek zabývá ziskem, obratem a tím, jak ušetřit na zaměstnancích.

Personální ředitel a mluvčí České pošty jednoduše všechny problémy zamítli s tím, že jsou absurdní nebo vymyšlené. Podle personálního ředitele je pochopitelné, že si možná někdo z jednatřiceti tisíc zaměstnanců občas postěžuje, ale systémově je všechno v pořádku. Prý nikdo losy nikomu nenutí a „nestalo se, že by někdo nedostal třeba balík, protože si nekoupil los“. Naopak, co by se řešit mělo, je pondělní protest, protože podle lidí z vedení „forma protestu je za hranou“. Vzhledem k tomu, že se jednalo o zcela poklidný průvod asi padesáti lidí, kteří drželi pikety s hesly, občas skandovali „pošta není banka“, přišli vedení pošty v klidu předat své požadavky a na protest si vzali dovolenou, je těžké si představit formu protestu, která by podle představ vedení nebyla za hranou. Jediným takovým protestem by byl žádný protest. K tomu ostatně personální ředitel opakovaně vyzýval – prý si stačí o požadavcích popovídat někde u stolu a netahat konflikt na ulici. Do médií řekl, že se na zaměstnance opakovaně obrací, žádá od nich podněty, ale nikdo mu nic nepošle. To ovšem zaměstnanci označili za nesmysl a lživou manipulaci. Naopak mluvili o atmosféře strachu na poštách.

zastrasovani

Zastrašování

Týden před protesty byl prý ze strany vedení na zaměstnance vyvíjen nátlak, aby se protestu nezúčastňovali. Dvě paní z Brněnska, se kterými jsem se na demonstraci bavil nejdéle, braly jako hotovou věc, že kvůli své účasti na akci v Praze mohou přijít o místo. I když mi z tohoto důvodu zpočátku nechtěly říct ani, odkud jsou, během krátkého pochodu městem se osmělily a nakonec obě dvě dávaly rozhovory televizím a nebály se do kamer představit. Jako výuka občanského sebevědomí pondělní akce, s jejíž přípravou pomohli zelení, smysl určitě měla. Hlavní organizátor protestů Petr Pohl z odborového sdružení SOS 21 mluvil o stovkách mailů, které dostává a ve kterých mu zaměstnanci vyjadřují podporu, ale sami se bojí o místo a často se ani nepodepíšou. Jeho slova potvrzoval i redaktor webu Stream.cz Jan Tuna, který o situaci na poštách nedávno točil reportáž. Přitom ale dalších několik odborových organizací, které na poště působí, tento protest nepodpořilo.

Pošťáky trápí i ztráta důstojnosti tohoto povolání. „Já mám tu práci ráda, ze začátku to člověk obrečí, než si zvykne obejít rajón, ale pošťák je pro hodně zejména starých lidí často jediný člověk, kterého pravidelně vídá, je to o kontaktu s lidmi, a to mám na té práci ráda. Ale když dostanete navíc třeba deset druhů letáků, nedá se to zvládnout,“ popsala listonoška, která pracuje na poště tři roky. Z pošt tak mnoho lidí odchází, pokud mají možnost jiné práce. Pošta navíc stále častěji dává smlouvy na dobu určitou, a na normální pracovní poměr tak člověk dosáhne klidně až po půlroce brigádničení a dvou jednoročních smlouvách.

„To je standardní,“ odvolávali se pořád dokola dva zástupci vedení pošty na platné zákony a veškeré problémy bagatelizovali jako křik několika nespokojenců. Poukazovali na zisky, které poště plynou z prodeje losů a dalších takzvaných aliančních partnerství pošty s firmami. Takovéto aliance prý taky pomáhají udržet vysokou zaměstnanost na poštách. Zároveň ale nebyli schopni vysvětlit, proč se stále více preferují smlouvy na dobu určitou. Je to prý standardní, musí testovat různé projekty, a proto potřebují být operativní při rušení pracovních míst. Zaměstnanci ale o žádných projektech nevědí. „Občas se zruší pobočka a nám to vedení akorát oznámí,“ řekla k tomu jedna odborářka. Boj pošťáků za právo být pošťáky a za „poctivou mzdu za poctivou práci“, jak znělo další z hesel, je tak i bojem za normální fungování pošt, které byly v 19. století budovány jako jeden z pilířů infrastruktury, a ne jako korporace, která se spíše než doručováním zásilek zabývá ziskem, obratem a tím, jak ušetřit na zaměstnancích.

Comments are closed.