Žili jste na severu Iráku – ve městě Karákoš, odkud pochází mnoho iráckých křesťanů. Kdy jste odtamtud museli uprchnout?
Salim: Byli jsme nuceni prchat dvakrát. Poprvé to bylo 24. června 2014. Utekli jsme do městečka Enkawa. Pamatuju si to přesně na den.
Sanaa: Tam jsme žili asi měsíc, ale na oblast zaútočili radikálové. Museli jsme utéct, náš domov masivně ostřelovali, jedna z našich příbuzných tehdy zemřela spolu se svými dvěma dětmi. Měli jsme hrozný strach a hned ten den jsme uprchli – chtěli jsme se dostat do nedalekého kláštera, ten byl ale zavřený, nikdo v něm nebyl.
Salim: Nakonec jsme skončili v Irbílu, kde jsme bydleli ve škole spolu s dalšími uprchlíky.
Máte v Iráku rodinu? Žije tam někdo z vašich blízkých?
Salim: Ano, žije tam mnoho našich příbuzných.
Plánují se vydat do Evropy?
Salim: Kdyby se některým naskytla možnost, asi by se také rozhodli Irák opustit…
Sanaa: Ano, ale záleží na tom, jak se bude situace dál vyvíjet.
Mnozí v Evropě tvrdí, že Syřané nebo Iráčané by neměli ze země prchat a proti Islámskému státu a jiným radikálům bojovat. Jak se k tomuto názoru stavíte?
Salim: Není to v podstatě možné. Křesťané nemají zbraně, nikdo nás nepodporuje.
Sanaa: Kdybychom v Iráku zůstali, zemřeli bychom. Nemůžeme se nijak bránit. Téměř nikdo z místních, kromě křesťanů, s námi nemá soucit.
Salim: Daeš (arabský výraz pro teroristickou organizaci Islámský stát, pozn. red.) nevznikl zničehonic. Podle nás s ním většina sunnitských muslimů sympatizuje. A sympatizanti přece nevezmou do ruky zbraně a nepůjdou spolu s křesťany bojovat proti džihádistům.
Ze školy v Irbílu, kde jste byli přechodně ubytovaní, jste se přesunuli do uprchlického tábora na předměstí. Můžete popsat, jak to tam vypadalo?
Sanaa: Byla to plechová kontejnerová obydlí. Podmínky byly hrozné – v zimě byla hrozná zima a v létě horko jako v pekle. Nedalo se tam vydržet.
Jak dlouho jste tam přebývali?
Salim: Byli jsme tam od loňského května až do odletu do České republiky, tedy do 18. února. Takže osm měsíců.
Co bylo na životě v uprchlickém táboře nejhorší?
Salim: Když v zimě pršelo, bylo všude okolo bláto, kapala na nás ze stropu voda. V těch strašných podmínkách s námi utíkal i můj otec. Bohužel zemřel, pochovali jsme ho v městečku Enkawa, což je de facto předměstí Irbílu.
Sanaa: Lidé, kteří jsou v uprchlickém táboře, jsou na tom po psychické stránce velice špatně. Nevědí, co se bude dít, žijí ve strachu.
To jsou křesťané, nebo tam žijí i lidé jiného vyznání?
Sanaa: Většina uprchlíků byli křesťané, ale žily tam také asi dvě rodiny jezídů.
Jak jste s jezídy vycházeli?
Salim: Dobře. Neměli jsme spolu problém, jsou jako my – chtějí jen žít v klidu a nebýt pronásledovaní. Tábor se pořád rozrůstá – když jsme odešli sem do Česka, přišly další dvě rodiny. Celkem tam žilo asi 1200 rodin, přesná čísla ale nemáme.
To je ohromné číslo.
Salim: Snad každý v táboře myslí na jediné – aby se odtud dostal do bezpečí. Nikdo tam nechce dál žít.
Sanaa: Sice jsme dostávali základní potraviny a v táboře bylo i malé zdravotní středisko, ale nejhorší je žít v nejistotě. Jak říkal manžel, každý chce odejít. Proto jsme nesmírně vděční, že nás Česká republika přijala a nabídla pomocnou ruku.
Chtěli byste se vrátit zpět do Iráku, až boje ustanou a situace se uklidní?
Sanaa: Nevěříme, že se to někdy stane. Bohužel.