Chycen v Čapím hnízdě

To, jak se dnes všichni novináři chytají kauzy Čapího hnízda, je až komické. Za pokusy prokázat to, co je zbytečné prokazovat – tedy, že Babiš lže, když tvrdí, že nemá s Čapím hnízdem nic společného – se totiž skrývá prosté sdělení: Babiš se skutečně chová tak, jak se dalo čekat. Abstraktní termíny jako „střet zájmů“, „oligarchie“, „nezávislost médií“ a podobně bylo potřeba otestovat reálným příkladem, aby si občané uvědomili, co vlastně znamenají. Marně hrstka intelektuálů před volbami volala, že Babiš je miliardář, který se po svém zvolení dostane do obřího střetu zájmů. Jeho voliči si pod tím nedokázali nic konkrétního představit, případně spoléhali na to, že zdiskreditovaná mediální scéna jen šíří poplašné zprávy, aby zabránila vstupu Babiše do parlamentu a ochránila tak politický establishment.

Podobně jako agent Bureš v posledních volbách pohřbil politický potenciál antikomunismu, udělal nyní Babiš tlustou čáru za bojem proti korupci.

Není jisté, že dotační podvod kolem Čapího hnízda něco na přesvědčení Babišových voličů změní, ale náznaky tu jsou. Babiš je totiž díky způsobu, jakým se s mediální kauzou vypořádal, celému Česku pro smích. Po nedůstojném a nesmyslném zatloukání očividného a následné snaze vsugerovat veřejnosti, že odhalení skutečného držitele anonymních akcií ho jakýmkoli způsobem vyviní, se uchýlil k největšímu emocionálnímu klišé, jaké si lze představit – a to se v Česku neodpouští. Čapí hnízdo údajně budoval pro své děti, na něž je společně s bratrem své manželky převedl (i když ani to není jisté). Nejen že tak svou rodinu zneužívá ke svým cílům, ale zároveň ji do celé aféry namáčí až po uši. Co si sliboval od postupu, kdy se nejprve snažil svalit vinu na fiktivního držitele akcií, aby později do této role pasoval vlastní potomky? Jakou reakci Babiš očekával?

Velké srdce velkopodnikatele

Česká společnost se poučila o celkem banální pravdě: byznys do politického rozhodování nepatří. Nejde jen o Čapí hnízdo. Babišovo ministerstvo financí, společně s ministerstvem pro místní rozvoj, kterému momentálně vládne Karla Šlechtová z ANO, totiž dohlíží na rozdělování evropských dotací ze strukturálních fondů. Jak ukázal anonymní whistleblower, který na obří střet zájmů upozornil evropský úřad OLAF, celá struktura přerozdělování evropských peněz je momentálně nastavena tak, aby z ní profitoval Babiš, Agrofert a přidružené společnosti. Jak je možné, že takto významné posty ve vládě Babiš vůbec dostal, se musíme ptát premiéra Sobotky. Chtěl tím Babiše zdiskreditovat a znemožnit? Nebo spíš znemožnil sám sebe? Ale hlavně, co voliče vedlo k přesvědčení, že by se Babiš mohl chovat jinak?

Odpověď na tuto otázku Babiš naznačil ve svém projevu. S pohrdáním mluvil o vládách Mirka Topolánka a Petra Nečase, které podle něj nastavily prokorupční kurz. Bém, Dalík, Vondra, Drábek, ale i Vít Bárta a jeho tragikomický projekt Věci veřejné se zasadili o to, že nedůvěra v politiku stoupala neskutečným způsobem. Také díky tomu ANO ve volbách uspělo. Protože voliče nikdo nepřesvědčil, že jakýkoli kandidát zavedených stran dokáže se systémem něco udělat, přišlo ANO s jinou strategií. Nabídlo politický projekt multimilionáře, který měl systém napravit díky svému „nepolitickému“ přístupu. Má prý dost peněz na to, aby se zahazoval rozkrádáním státní kasy a majetku. Jako úspěšný podnikatel má zájem na tom, aby bylo podnikatelské prostředí v Česku transparentní, a dá-li Bůh, aby i nějak prospívalo běžným občanům.

Drsný, nekompromisní, ale v jádru duše citlivý a filantropický Babiš v lidech na chvíli oživil mýtus o dobrosrdečném velkopodnikateli, který moc dobře ví, že se o své zaměstnance (občany) musí dobře starat, aby lépe pracovali a nebouřili se. Střet zájmů v očích voličů nehrál takovou roli, protože míra korupce těžko mohla být větší. Babišův projekt se ale od začátku vymezoval proti korupci a prohnilému establishmentu tak ostře, že současný dotační podvod nemůže ustát bez ztráty politických bodů. Iluze o hodném miliardáři, který vyvede zemi ze tmy, tak pomalu skončila. Obehraná písnička „Za všechno může Kalousek, symbol korupce“ už zní jenom trapně. Teď může hrát Babiš leda na to, že krade trochu etičtěji, což je na kandidáta, který „není jako politik a maká“, trochu málo.

Konec liberální demokracie?

Babiš mohl rezignovat a zase zmizet v byznysu. Možná by to bylo důstojnější. V politice ale zůstal, a to i přesto, že další Čapí hnízda dříve nebo později nepochybně přijdou, protože na podobné strategii Babiš svůj byznys postavil: nejdřív porevoluční akumulace kapitálu v privatizaci a následné zneužívání veřejných (byť teď převážně evropských) peněz skrze politický vliv. Tak ve zkratce vypadá podstata východoevropského byznysu. Podobně jako agent Bureš v posledních volbách pohřbil politický potenciál antikomunismu, udělal nyní Babiš tlustou čáru za bojem proti korupci. Za hlavní předvolební téma si ho dnes může zvolit jen naprostý politický diletant. Do popředí tak snad konečně vystoupí důležitější, ideová témata.

Babišův případný konec by ale nebyl jen dobrou zprávou. Pokud bude mít Čapí hnízdo na preference předpokládaný a logický vliv, bude to poslední hřebíček do rakve české liberální demokracie. Důvěra v politické instituce se ocitne pod bodem mrazu. Do podobné vývojové fáze dospěla politická situace v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. Není potřeba znovu připomínat, jaké to má důsledky. Nástup radikálních politických řešení je možná za dveřmi i u nás a zodpovědný za něj bude i Andrej Babiš, přestože se nás stále snaží přesvědčit, že není jako Kalousek, Nečas, Vondra, Gross a desítky, možná stovky dalších. Bohužel se zdá, že už jen nástup autoritářských a fašistických sil může českým politikům, podnikatelům, novinářům a občanům připomenout, že pro většinu banálních pouček existuje i nějaký dobrý důvod.