Neokoloniální politika

Rozklíčovat původ takové iniciativy je jednoduché: spustila ji především obava z čínského expanzionismu, který se projevil v roce 2012 při teritoriálních sporech o souostroví Senkaku, kde jsou předpokládána skrytá naleziště ropy a zemního plynu. Agresivní průzkum teritoriální integrity Japonska nakonec skončil posílením vztahů Japonska a Spojených států a zmíněným militarizačním balíkem zákonů namířených proti Číně. To, že Čína není příjemný soused, ale ví i Indie, se kterou se čínské vedení pře o její severovýchodní oblast, kterou výstižně pojmenovává Jižní Tibet.

Vítání Si Ťin-pchinga je skutečnou vstupenkou do 21. století: společně s ním vítáme autoritářský kapitalismus, který se postupně vkrádá do našich životů.

Úsilí o rozšiřování sféry čínského vlivu se ale netýká jenom jejích bezprostředních sousedů. Nástrojem rozšiřování mocenských zájmů jsou především „neokoloniální ekonomické intervence“, kterých se čínský kapitál dopouští například v Africe a jejichž důsledkem zcela jistě není rozvoj afrických ekonomik, nýbrž vytváření odbytišť pro levné čínské výrobky. Strategie Číny spočívá vesměs v investicích do vybudování levné infrastruktury pro byznys, který bude generovat zisky především do kapes v Pekingu. Na tom ostatně není nic nového – západní kapitál se ve světových periferiích chová úplně stejně. Logika kapitálu je stejně univerzální jako platnost matematických pouček – a je stejně tak indiferentní vůči lidským osudům. Čínské specifikum spočívá ale v tom, že tu máme před sebou politickou entitu, která je ochotna logiku kapitálu dohnat do jeho nejkrajnějších důsledků – celá státní moc a ideologie čínské společnosti je postavena na podřízení se kapitálu a procesu jeho akumulace. Právě na tomto totálním imperativu je vystavěn „čínský hospodářský zázrak“.

Kapitalismus v 21. století

Spanilá jízda čínského prezidenta Si Ťin-pchinga Evropou je poháněna nejen sebevědomou mocí čínského impéria, ale především obrovskými objemy potenciálních investic, na kterých ovšem ulpívá krev, pot a slzy čínských dělníků, stejně jako tibetských mnichů a laiků, jejichž osudy se pro mnohé už stihly stát symbolem morálního kýče. Co ale morálním kýčem rozhodně není, je obava z nástupu multicentrického světa, jehož ztělesněním se stala právě Čína posledních dekád. V takovém světě už sice nebude místo pro euroamerickou globální hegemonii, radost z jejího úpadku ale není úplně na místě. Kromě zmíněných hegemonických ambicí Číny v jihovýchodní Asii, které jsou nebezpečným ukazatelem jejího budoucího směřování, před nás už nyní samotná situace tibetské společnosti a kultury, absorbovaných do čínského státu a vystavených likvidačním represím, staví modelový příklad kolonialismu starého střihu. Zatímco se Evropa s velkou částí svého koloniálního černého svědomí rozloučila během 20. století, Čína si s postkoloniálním étosem starosti nedělá dodnes.

Ani politicko-ekonomická kombinace pětiletek a tržních reforem, které zaváděl Teng Siao-pching od roku 1978, rozhodně nemůže představovat inspiraci pro skomírající západní systémy. Čína stále roste tempem, které přesahuje možnosti naší euroamerické imaginace: během posledních třiceti let rostla čínská ekonomika každý rok v průměru o deset procent. Nejde ovšem o pozitivní vývoj, ale o problém. V Číně se totiž rozvíjí autoritářský kapitalismus, který disciplinuje populaci, utváří z ní extrémně levnou pracovní sílu a stará se o hladký oběh investic a zisků za pomoci pevné ruky, kterou uplatňuje proti dělnickým protestům a revoltám. Spojení kapitálu a státního monopolu na násilí nemá samozřejmě jenom systémovou, ale i personální stránku věci. Plutokratická struktura čínské společnosti vychází především z rozdělení obřích majetků mezi nomenklaturní kádry pocházející z „prominentních revolučních rodin“. Největšími čínskými kapitalisty jsou často samotní čínští komunisté, a pacifikace pracovní síly je tak jejich bezprostředním zájmem.

Celek je víc než jeho části

Efektivita státního autoritářského kapitalismu podává děsivou zprávu o vztahu kapitalismu a demokracie – nejen že zpochybňuje platnost liberální teze, která říká, že kapitalismus a demokracie tvoří nerozlučnou dvojici, ale nad to se ukazuje, že kapitalismus funguje bez demokracie podstatně efektivněji. V situaci, kdy se všechny státy ocitají v globálním závodu ke dnu, jehož je Čína hlavním aktérem, to zakládá nebezpečný precedens: součástí vůle ke konkurenceschopnosti je a bude především autoritářská disciplinace vlastní pracovní síly z pozice represivní moci. Pro takovou moc jsou občanská demokracie i práva pracujících pouhými překážkami, znemožňujícími efektivní akumulaci.

Zatímco západní tržní ekonomiky se opírají o ideologii individualismu, asijský drak vytvořil kolektivistický kapitalismus, který odmítá, aby jednotlivci stáli v cestě vyššímu společenskému dobru. Za eufemismem umění politiky jako utváření „harmonické společnosti“ se skrývá syrová realita represí vůči čínskému proletariátu, který se ocitl ve spárech komunistických predátorů. Zatímco pluralitní liberální demokracie udržují svoji stabilitu vyrovnáváním vah mezi jednotlivými segmenty populace skrze „volnou soutěž politických stran“, pro Čínu by takové uspořádání dnes znamenalo zadrhnutí celé mašinérie, protože by už nemohla držet na uzdě své upracované modré límečky, jejichž bída je motorem čínského růstu. Realitou čínské moci je centralizovaný aparát, který mlátí svou železnou pěstí do spodních vrstev sociální struktury a udržuje tak rudou lokomotivu v patřičné rychlosti. Pracující jsou tu jen kolečky v soukolí kapitalistických pětiletek, které se rodí v hlavách funkcionářů ústředního výboru.

Vypadá to, že poslední spojitostí Komunistické strany Číny s komunistickou ideou a hnutím je už pouze estetika. Rudé vlajky s pěticípými hvězdami, které na cestě po Evropě provázejí čínského prezidenta, mají bezesporu tendenci dráždit mnohé antikomunistické neoliberály, kteří by se rádi domnívali, že i dnes mohou bojovat proti posledním baštám komunistické totality tím, že si vyvěsí z okna svého mezonetového bytu tibetskou vlajku. To, proti čemu protestují, není ovšem komunismus – ten v sobě čínští funkcionáři velmi pečlivě zlikvidovali. Ulicemi evropských měst naopak projíždí možná nejzručnější současný administrátor kapitalismu, který se od svých západních protějšků liší jen tím, že si bere podstatně menší servítky při hájení zájmů kapitálu.

Vítání Si Ťin-pchinga je tak skutečnou vstupenkou do 21. století: společně s ním vítáme autoritářský kapitalismus, který se postupně vkrádá do našich životů. Protože zatímco se Čína přibližuje k nám, také my se přibližujeme k ní.