Vše začalo protesty proti kontroverznímu návrhu zákoníku práce z dílny ministryně Myriam El Khomri a následně se přidaly další náměty a témata, která francouzskou veřejnost pálí. Lidé se scházejí, diskutují spolu a vzájemně se podporují. Program se stále rozrůstá, stejně jako široký zájem o něj jak ze strany veřejnosti, tak ze strany politických představitelů Francie a veřejných intelektuálů. Všichni s napětím očekávají, jestli a jak se „deboutisté“ budou politizovat, co přijde, až dosáhnou některých dílčích změn, co to vlastně má být za změny a podobně. Nicméně někteří pozorovatelé očekávají také první přešlapy.

Zůstáváme v březnu, protože chceme ukázat, že se nehneme z místa, dokud se něco nezmění.  Chceme, aby duben přišel až s naším prvním vítězstvím.

K jednomu došlo tuto neděli, když se na pařížské shromáždění vydal poněkud kontroverzní a velmi konzervativní filosof Alain Finkielkraut, jenž byl přítomnými vypískán a vyhnán s nadávkami do „fašounů“ a „zmetků“, čehož se samozřejmě chopila Národní fronta a Marine Le Pen pak na sociálních sítích „objevila skutečnou sektářskou a jednostranně zaměřenou“ podstatu hnutí, které deklaruje svoji otevřenost a nestrannost. Vzápětí vyvstaly otázky ohledně věrohodnosti některých předkládaných požadavků a celkové legitimity hnutí. Ovšem celá řada levicových představitelů či intelektuálů, včetně některých osmašedesátníků, varuje před předčasnou generalizací na základě několika osobních zkratů. Každopádně ale tato událost poněkud zkomplikovala dosavadní veskrze pozitivní nahlížení na Nuit debout.

Hnutí však funguje dále. Jak řekl jeden z členů pařížského kolektivu Nuit Debout, jeho struktura je pořád důsledně horizontální, neexistuje žádný lídr či mluvčí a každý je zapojen takovým způsobem, jakým chce. Tento člen, který si přál zůstat v anonymitě, nám rovněž odpověděl na několik otázek o podstatě hnutí, ale i o policejním násilí.

Jak dlouho už jste na Place de la République? Víte, v kolika dalších městech se odehrává podobný protest?

Na pařížském náměstí Republiky jsme se usadili 31. března a doposud se k nám připojilo více než 140 měst nejen ve Francii, ale všude ve světě.

Co bylo hlavním impulzem k tomu, abyste se dali dohromady a začali okupovat náměstí? Byla to reforma zákoníku práce, nebo něco obecnějšího?

Ano, hlavní impulz vyšel z boje proti novele zákoníku práce, ale také z nově vzniklého filmu Merci Patron! (Díky, šéfe) od Francoise Ruffina, který vypráví příběh lidové mobilizace a boje proti kapitalismu. Chtěli jsme vytvořit nátlak na vládu a ukázat sílu, propojit všechna hnutí bojující za solidaritu a demokracii a hlavně posunout naši společnost, podílet se na jejím radikálním zlepšení.

Jak byste okomentovali policejní násilí? Mění se v souvislosti s výjimečným stavem?

Policie je vůči našemu hnutí opravdu velmi násilná. Těžkooděnci nám naschvál vylévají jídlo do kanálů, zapalují stany, ve kterých jsou lidé, snaží se mezi nás infiltrovat a následně nás zdiskreditovat. Výjimečný stav s tím úzce souvisí, protože legitimizuje téměř vše, co by ještě před rokem bylo nepřípustné. Jasně, že se francouzská policie často chovala velmi drsně, ale vždy bylo možné se domoci nějaké satisfakce. To už teď nejde.

Existují přeci nějaké limity dané zákonem, za které by policie neměla zajít…

Samozřejmě, ale absolutně je nerespektuje. Byť jsme zde zcela legálně, protože se zkrátka shromažďujeme ve veřejném prostoru a setkání máme nahlášená, téměř každé ráno se nás policisté snaží rozehnat, případně přicházejí tajní a míchají se mezi nás.

Kdo tvoří hnutí Nuit debout? V médiích se objevuje, že jste z většiny studenti.

Hnutí se skládá z velice rozmanitých lidí – jsou mezi námi novináři, studenti, důchodci, středoškoláci, lékaři, nezaměstnaní, lidé na ulici, taxikáři, uprchlíci, bio zemědělci, herci, prostě absolutně různorodí lidé. Na koho si vzpomenete, toho zde najdete.

Prý se snažíte zapojovat i lidi bez domova, uprchlíky a další marginalizované skupiny. Jak?

Lidem bez domova pomáháme přímo na místě, protože máme nonstop otevřenou solidární jídelnu, dále například získáváme stany, které dáváme lidem k dispozici, aby mohli tábořit s námi, anebo kdekoliv jinde. Co se týká uprchlíků a migrantů, ti mezi nás taky chodí a my se snažíme, aby v rámci veřejných plén, která každý den pořádáme, byly jejich hlasy slyšet. Zároveň se lidé z hnutí každý den vydávají do spontánně vytvořeného uprchlického tábora pod stanicí pařížského metra Stalingrad, aby jim pomohli bránit se před policejním násilím. Také jim nosí oblečení a jídlo.

Máte nějakou konkrétní politickou příslušnost? Jste v odborech? Nebo jste prostě jen běžní občané Francie, kteří se snaží vybudovat lepší svět?

Naše hnutí je nestranické. Samozřejmě ale jsou mezi námi i lidé, kteří se hlásí k politickým stranám nebo jsou přímo jejich členy. Každý člen hnutí je především občan s vlastními idejemi a představami.

Koho vlastně kritizujete nejvíce? Vládu? Prezidenta? Národní frontu?

My se snažíme méně kritizovat a více vytvářet. Rozhodně se stavíme proti některým krokům současné vlády, proti návrhu změny zákoníku práce, proti projevům Národní fronty, ale zejména jsme pro vytvoření nové ústavy, na které by stála sociální republika. Jsme mimo jiné pro větší redistribuci bohatství a pro skutečnou akci v souvislosti s klimatickými změnami.

Na svých stránkách zveřejňujete program a každý den se koná veřejné plénum. O čem na něm diskutujete? Komunikujete stejnými způsoby jako například hnutí Indignados?

Každý den diskutujeme různá témata. Po celý den zároveň probíhají drobnější diskuzní skupiny, které jsou velmi konkrétní – bavíme se o feminismu, klimatické změně, nezaměstnanosti, diskriminaci, LGBT a tak dále. V těchto odbornějších sekcích je možné pracovat celý den a následně se vždy v 18 hodin diskutuje společně o tématech, která určí ti, kdo zrovna ten den přijdou. A co se týká Indignados, ano, je nám do jisté míry inspirací, zároveň ale nevíme, co bude, až náměstí opustíme. Nemáme o tom zatím žádnou představu.

Program se každý den mění?

Ano, samozřejmě, že je program každý den jiný. Jak jsem říkal, každý den se setkávají odbornější sekce, které diskutují, navrhují a podobně. Dále se každý den odehrává nějaký kulturní program – promítání filmů, divadlo, hudba, autorské čtení, workshopy, společné vaření…

Vytvořili jste si vlastní kalendář, respektive, stále počítáte březnové dny – momentálně je 60. březen. Má to nějakou souvislost s revolučním jakobínským kalendářem?

Zůstáváme v březnu, protože chceme ukázat, že se nehneme z místa, dokud se něco nezmění.  Chceme, aby duben přišel až s naším prvním vítězstvím. Každopádně se tímto omlouváme za pro březen tak typický jarní deštík, který zřejmě jen tak nepřestane.

Co přesně chcete změnit? Máte pocit, že pokud by se utvořilo nějaké mezinárodní hnutí, docílili byste změn rychleji?

Co se mě týká, já prostě sním o spravedlivějším světě, o francouzské republice, která by zářila svou demokratičností. Musíme změnit ústavu tak, aby běžní lidé byli slyšet, aby se jim jejich zástupci v zastupitelských orgánech skutečně zodpovídali – aby se zkrátka lid mohl podílet na vládě a na moci. Myslím si, že se hnutí určitě zinternacionalizuje, už jsme publikovali apel na evropské a další státy, aby se přidaly. Chceme, aby 15. května proběhla mezinárodní Nuit debout, a aby všichni lidé, kteří to cítí stejně jako my, povstali a byli slyšet. Tak se připojte!