Vedení televize Prima nařídilo redaktorům, aby uprchlíky zobrazovali výhradně jako riziko, hrozbu, předzvěst apokalypsy. Došlo k totální negaci pravidel žurnalistiky. Zpravodajství, které má být podkladem pro vytváření názoru, se stalo pouhou ilustrací předem připraveného obrazu světa, jak zjistil HlídacíPes.org.

Tak jako Prima se zpravidla chovají média v autoritářských a totalitních režimech. Lidé nad čtyřicet si to asi docela dobře pamatují ze “zpravodajství” komunistické Československé televize, v němž bylo vždy předem na základě ideologického klíče jasné, kdo je hodný a kdo lump.

V případě TV Prima samozřejmě nešlo o tlak státních orgánů, ale nařízení managementu. Což ovšem neznamená, že je to menší problém. V právním státě nikdo nemůže říci: Budete zpravodajství dělat tak, jak chci, a pokud se to někomu nelíbí, může jít jinam. Televizní zpravodajství není pekárna, kde si majitel rozhoduje o velikosti, barvě a chuti housek.

Televize, a to i soukromá komerční televize, je licencovaný subjekt, který musí dodržovat stanovená pravidla, konkrétně zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání. A ohýbání zpravodajství je s těmito pravidly v přímém rozporu.

Motivace k manipulacím, jichž se Prima dopustila, je zřejmá: Většina společnosti podlehla v souvislosti s uprchlickou krizí morální panice a pro masová média je vždy výhodné jít s většinou. “Ano, my jsme s vámi, ano, my jsme vaše televize, ano, my vám vyrobíme argumenty, aby vaše předsudky nevypadaly jako předsudky.”

Takové hlazení po srsti se dá koneckonců báječně zpeněžit. Lidé vidí, co chtějí vidět, slyší, co chtějí slyšet, roste sledovanost, roste inzerce, rostou zisky. Zpravodajství je v tomto pojetí pouhá komodita, přizpůsobovaná chuti lokálních konzumentů tak, aby se co nejvíc vydělalo.

Přistupuje k tomu samozřejmě koalice s mocí. Jen si vzpomeňme, kolikrát vystoupil prezident Zeman v televizi Prima v rozhovorech, kde otázky nebyly ve skutečnosti otázkami, ale plnily spíše roli jakýchsi mezititulků. Je to svého druhu symbióza: Miloš Zeman dostane prostor, kde ho nikdo nebude rušit rýpavými dotazy, řekne si svoje, osloví své voliče. A protože současně Zeman táhne diváky, Prima na tom vydělá. Je to hra win-win. Trpí jen takové “nepodstatné” záležitosti jako kritické myšlení a novinářská profese…

Pokud jde o novinařinu, je to zvlášť smutný příběh. Šéfredaktorka Primy Jitka Obzinová, bývalá válečná reportérka, sklouzla až k pozici dozorkyně nad správným ideologickým vyzněním reportáží, jakési dobově aktualizované politručky. Ano, podobné věci se dějí, ale to neznamená, že by nad tím měl člověk přestat nevěřícně kroutit hlavou.

Nabízí se samozřejmě otázka, proč se novináři, degradovaní na dosazovače obrázků do předkresleného ideologického schématu, až na výjimky nevzbouřili? Proč neodešli? Kde je vlastně nyní étos profese? Odpověď je brutálně jednoduchá. Mediální branže neprožívá zrovna konjunkturu, není příliš kam jít. Strach korumpuje.

Aféra TV Prima je v každém případě naprostou katastrofou pro českou žurnalistiku. Kdekdo si nyní může říci: “Když se tohle děje na Primě, proč by se to nemělo dít kdekoli jinde? Rozdíl může být jen v tom, že poradu v jiném médiu nikdo nenahrál!”

Dosud se česká média musela vyrovnávat s latentním podezřením, že jsou více či méně nástrojem svých vlastníků. Jak si jednotlivé tituly vedly, nechť posoudí diváci a čtenáři sami. Nyní ovšem může nastat, bez ohledu na realitu, totální krize důvěry.

Nestačí proto, aby Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vyvodila z poměrů na Primě razantní závěry. Minimem by měla být citelná pokuta. Je také nutné, aby média jako taková každodenně usilovala o důvěru diváků a čtenářů.

Bude to nelehký souboj. A nutně se bude odehrávat ve formě boje o vnitřní integritu novinářů, kteří někdy budou podobnému (byť třeba ne tak primitivně přímočarému) tlaku jako jejich kolegové na Primě vystaveni. Budoucnost médií závisí i na tom, jak v tomto souboji obstojí.