V polovině dubna spolupořádal Člověk v tísni seminář pro mladé investigativní novináře z Ruska. Jednoho z expertů, Grigorije Paska, jsme se zeptali na stav současné ruské investigativní žurnalistiky. Grigorij se stal veřejně známým poté, co byl v roce 2001 odsouzen kvůli své práci na 4 roky do vězení za „velezradu“. Amnesty International jej uznala vězněm svědomí.

Proč je práce investigativních novinářů v dnešním Rusku zvláště potřeba?

Investigativní žurnalistika byla v Rusku potřebná už dávno, ne až dnes. Bohužel tu však tento obor nikdy nebyl na vysoké úrovni. Zároveň bez investigativních novinářů lze jen těžko bojovat a vyhrát například boj proti korupci. Kvůli tomu se v posledních letech stali lidé pracující v prostředí nezávislých médií nejvíce pronásledovanými.

Jakým problémům investigativní novináři čelí?

Hlavní problém, který řeší, je získávání informací a důkazů. S těmito těžkostmi se běžný novinář zpravidla nesetkává. Ani za dob Sovětského svazu, kdy jsem v tomto oboru začínal, nebylo tak těžké získat ověřené informace. Pro investigativního novináře je přitom velmi důležité, aby informace byly důvěryhodné, jinak by mohl způsobit svému periodiku značné potíže nebo by se sám mohl ocitnout za mřížemi. Naštěstí jsou ale stále lidé, kteří jsou v tomto směru ochotni pomoci. Například co se týká informací o majetku v zahraničí anebo o ukrývání peněz v daňových rájích. Takové údaje samozřejmě nejsou v Rusku dostupné, v zahraničí však ano.

Je ale nutné připomenout, že Rusko je pro novináře stále méně a méně bezpečným. Několik jich bylo kvůli své práci zavražděno, jiní skončili ve vězení. Rostovský novinář Sergej Reznik, známý například svým kritickým zpravodajstvím o místních úřednících, byl odsouzen na téměř tři roky na základě smyšlených obvinění, následně byl uznán vězněm svědomí. To se nestává těm, kteří píší o sportu nebo recenze divadelních her.

Jsou známy alespoň nějaké pozitivní příklady novinářské praxe?

V poslední době byly největším úspěchem takzvané „Panama Papers”, kdy v rámci celosvětového konsorcia vedeného Projektem pro reportování o organizovaném zločinu a korupci (OCCRP) mělo několik ruských novinářů možnost se podrobně seznámit s dokumenty týkajícími se firem registrovaných v panamském daňovém ráji. V Rusku se o tom všude hodně mluvilo, pochopitelně kromě provládních televizních kanálů.

Ale existuje i mnoho jiných úspěšných příkladů. Kolega z Petrozavodsku, kterého jsem školil, vyšetřoval obchodní vztahy bývalého karelského gubernátora s mafií. Bohužel je velice těžké informovat o regionálních tématech na národní úrovni, protože jen málokdo je ochoten tyto informace zveřejnit. Obvykle však dělají místní novináři tutéž práci jako ti v hlavním městě, akorát se soustředí na místní kontext. Problém je ale přesto stejný: korupce.

Co čeká v budoucnu ruské novináře, zvláště ty investigativní?

Už máme zákon o „extremismu”, který je namířen především proti novinářům. Právě před týdnem byl jeden korespondent Rádia Svobodná Evropa zatčen na Krymu a obviněn z „extremismu“.

Situace ale nejspíš bude ještě horší. Generální prokurátor Bastrykin nedávno navrhl řadu opatření, která by nás přiblížila zemím, jako je třeba Čína. Očekává se, že bude přijato několik nových zákonů s cílem omezení přístupu k internetu a obecně zúžení prostoru pro práci investigativních novinářů.