Hodná policie, nebezpeční teroristé

Mediální rámování jednoho z nejzásadnějších případů současnosti se až na výjimky (Deník Referendum, Respekt nebo Aktuálně) utápí v uplatňování stejné optiky, jakou v celém případu zastává Policie ČR. Stokrát omílaná skutečnost, že pětičlenná skupina údajných levicových teroristů fungovala především díky aktivitám dvou tajných policistů, kteří se mezi malou skupinu anarchopacifistů infiltrovali, jako by v případě nehrála žádnou roli. Těžko říct, co za nekritickou mediální i společenskou recepcí policejní práce stojí. Jestli přemíra důvěry v policejní složky, idealizovaná představa, že muži a ženy zákona jsou až na výjimky sympatičtí správňáci, podobní těm z Četnických humoresek a amerických seriálů, nebo to, že se nadužíváním slova terorismus opravdu podařilo vytvořit specifickou atmosféru, ve které je najednou všechno dovoleno. Aktivity tajných policistů, mezi které dle výpovědí obžalovaných patřilo krom běžného hecování skupiny i samotné iniciování případných kriminálních činů, se setkaly v médiích v lepším případě s ignorancí, v horším s pochopením.

Ve svém nálezu Ústavní soud polemizuje s dosavadní prací státního zástupce Pazourka i vazebních soudů, kteří dlouhodobě nebrali v potaz aktuální vývoj celé kauzy ani nabízené záruky Ignačáka či jeho rodiny.

Fakt, že tu třem z pěti obžalovaných hrozí doživotí, a skutečnost, že se z původně bombastického případu založeného na odhalení levicových extremistů stala fraška, v níž se za terorismus označuje autistická hra Petra Sovy na lidového zbojníka s geniálním mozkem, jako by neexistoval. Černobílé dělení na hodnou policii a společensky nebezpečné radikály se stalo hlavním motorem celého příběhu. A přesně díky opakovaným poukazům na závažnost obvinění bez jakékoliv snahy o kontextualizaci případu bylo možné držet Martina Ignačáka ve vazbě skoro rok a půl.

Běžný pojem spravedlnosti

Ústavní stížnost, kterou Ignačák podal, je proto důležitá nejen kvůli jemu samotnému. Samozřejmě, sedmnáct měsíců ve vazbě, navíc v situaci, kdy nikdo z dalších obžalovaných za mřížemi nesedí, je problematické už samo o sobě. Ve svém nálezu Ústavní soud polemizuje s dosavadní prací státního zástupce Pazourka i vazebních soudů, kteří dlouhodobě nebrali v potaz aktuální vývoj celé kauzy ani nabízené záruky Ignačáka či jeho rodiny. Variantu, že by Ignačák mohl utéct do zahraničí, označil Ústavní soud za nedostatečně odůvodněnou. Nález však nabízí i mnohem víc: jemnou, ale důležitou polemiku s doposud samozřejmě přijímanou policejní provokací.

Poukazuje na to, že se vazební soudy nevypořádaly s námitkou Ignačáka, že se stal obětí policejní provokace a že čin, za který je souzen, vůbec nespáchal. Toto veřejné sdělení – „pokud by se prokázalo, že stěžovatel se stal obětí policejní provokace, tak jej odsoudit nelze, neboť takové odsouzení by bylo hluboce urážející pro běžný pojem spravedlnosti“ – je na institucionální rovině první svého druhu a může do případu konečně vnést jiný způsob nahlížení, než na který jsme byli doposud zvyklí.
V říjnu se odehraje další kolo hlavního líčení. V rámci něj má kromě dvou odtajněných agentů, Petra a Rudolfa, vypovídat i třetí, doposud utajovaný policista. Bude zajímavé sledovat, jak se senát Městského soudu s nálezem Ústavního soudu vypořádá. Respektovat jej totiž, narozdíl od anarchistických protestů, musí. Vzhledem ke skutečnosti, že případným propuštěním Ignačáka z vazby se na svobodu dostanou už všichni aktéři celé kauzy, to vypadá, že se neadekvátnost procesu dostává na další úroveň. Může se tak stát, že tu budeme mít oficiálně obžalované „teroristy“, jejichž společenská nebezpečnost je tak nízká, že mohou být bez problémů stíháni na svobodě.