Tahle šaškárna plní titulní stránky a hlavní časy českých médií už drahně dní. Novinářům se okamžitě úlevně rozzářila očička a chrliče nepodstatných informací se rozjely naplno. Sláva! Už zase se naše sedmá velmoc, hlídací ratlíci demokracie, nebude muset dva týdny zabývat ničím podstatným, co by vyžadovalo větší míru práce, sociální empatie nebo dokonce rozhledu, kterýžto je zejména v globálním slova smyslu v českých médiích zbožím nedostatkovým. Skoro by se chtělo říct: jaký Hrad, taková média. Totiž tupá. Tak hurá do zbytečné práce, o níž se však novináři domnívají, že je něčím smysluplným, ba dokonce dramatickým.

Fraška jako mediální kauza

Ale to opravdu není. Celá „kauza“ je hluboce pod úroveň alespoň elementárního intelektu a je jen dalším krůčkem do propasti upadající demokracie, jejímiž protagonisty jsou jak Zeman, tak Herman. Bez rozdílu. Upřímně se divím Jiřímu Bradymu, který si ve svém životě prošel mnoha příšernými událostmi a snažil se o prožitých hrůzách v Terezíně a Osvětimi poučit následující generace, že se rozhodl v téhle frašce statovat. A ještě její absurditu prohlubovat výroky typu: „Od Zemana už státní vyznamenání nepřijmu, protože už mám tolik jiných nabídek na vyznamenání, jako například od Hlavního města Prahy…“ Skutečně je tohle zapotřebí? Skutečně je dobré vědět, že člověk, který přežil vlastní smrt v jednom z nejstrašlivějších průmyslových odvětví, jaká tato civilizace vygenerovala, je odhodlán účastnit se této frašky a natruc demonstrovat ochotu přijímat nějaké další medaile?

Celá „kauza“ je jen dalším krůčkem do propasti upadající demokracie, jejímiž protagonisty jsou jak Zeman, tak Herman.

O Zemanovi a Ovčáčkovi se zde nechci vyjadřovat. Vše podstatné již bylo řečeno – třeba i v textu Martina Vrby. Povšimněme si však role ministra kultury Daniela Hermana, který pro českou kulturu vymyslel zmíněné rytíře a dámy, jmenoval po několika letech nedůstojných tahanic nového ředitele Národní galerie, zajel se jako vůbec první polistopadový český politik zviditelnit na sjezd sudetoněmeckého landsmanšaftu a hlavně dohlíží na zdárný průběh církevních restitucí a především na to, aby katolická církev dostala od státu dost peněz na opravu svých zrestituovaných objektů (jako státní úředník má za úkol prokazovat, že církev se o své zrestituované objekty umí za státní peníze starat lépe než stát – coby katolík a bývalý kněz je zcela jistě mužem na svém místě).

Povšimněme si ale také Hermanova působení v roli ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, oné instituce vzniklé na objednávku pravicových vlád, která jim ochotně poskytovala žádoucí ideologické střelivo proti oponentům (ačkoli byla Státní bezpečnost za jiných okolností organizací zločinnou, v některých případech byla její data zcela nepopiratelná). Když Hermana nově jmenovaná rada ÚSTRu sesadila z funkce (třeba kvůli tomu, jak se pod jeho vedením digitalizoval Archiv bezpečnostních složek – stránky se prostě jen skenovaly a ukládaly se na harddisk bez jakéhokoli třídění a metadat, a tedy to bylo celé naprosto k ničemu), on se to snažil podat tak, že je obětí „komunistického puče“, v jehož čele prý stojí dnes nepochybně konzervativní Petruška Šustrová, bývalá disidentka, signatářka Charty 77, uvězněná komunistickou justicí (tedy reprezentující něco, na co se Herman za bývalého režimu nikdy nezmohl).

Zasloužilý antikomunista

Nyní se z Daniela Hermana stal opět hrdina. Ve svém pomateném vnímání světa nejspíš opět bojuje s komunismem, který reprezentuje Zeman a jeho příchylnost ke „komunistické“ Číně. Herman se setkal dokonce s Dalajlámou! Možná proto, aby zpětně doložil někdejší předvolební slogan Strany zelených, že každý může být Havel. Ne, to vážně nemůže. Mě osobně by stran toho zajímala jen jedna věc: jak moc byl z toho setkání Dalajláma zklamaný?

Ale obraťme pozornost k drobnému faktu, který proklouzl pod masivní pozorností upřenou na střet titánů. Nemělo by uniknout naší pozornosti, že ministr Herman, který je ve funkci už třetí rok a pobírá svůj zasloužený ministerský plat, za který nic nepředvedl, se ještě stále soudí s Ústavem pro studium totalitních režimů za to, že ho jeho rada propustila z funkce ředitele. Ten spor se vleče už po tři léta. Soud už dříve pravomocně rozhodl, že sesazení z funkce ředitele bylo oprávněné, a že tedy o žádný protiústavní komunistický puč nešlo. Teprve nyní ovšem Herman dosáhl rozhodujícího triumfu. Paralelně se svým hrdinským střetnutím s Hradem. Soud konečně seznal, že jeho propuštění z ÚSTRu oprávněné nebylo. Měli mu totiž v ÚSTRu nabídnout jinou pracovní pozici, třeba v archívu, na mzdovém, anebo si ho měli vybrat jako tiskového mluvčího, a ne ho hned vyhodit na dlažbu, z níž se musel těžce zvedat do pozice ministra kultury. S rozhodnutím se samozřejmě pojí i skutečnost, že ÚSTR musí ministru kultury doplatit tříletou mzdu, kterou mu neoprávněně upíral. Tedy ušlou mzdu za období, kdy vykonával práci poslance a byl ministrem kultury.

Radujme se tedy! Máme svého hrdinu! Boj s hradním zlem za nás Herman určitě vybojuje, jako si vybojoval svůj hypotetický plat z Ústavu, v němž už nepracoval, ale nehodlal se s tím smířit, protože mu šlo, jak říká, o spravedlnost. A pak taky, jak říká klasik, peníze nesmrdí. Nebo se to říká o pravdě? Nebo o lásce? Anebo dokonce o svobodě Tibetu?

Autor je dramatik a publicista.